Milí přátelé a vy všichni, kteří kdy zaslechnete hlas Božího Ducha ve svém nitru.
Když se rozhlédneme kolem sebe, vidíme velmi důmyslný a složitý svět, plný každodenních i zcela výjimečných úkazů, plný divů a zázraků: od narození člověka splynutím dvou pohlavních buněk až po úchvatně sladěný tanec planet a galaxií ve vesmíru. A my jsme uvěřili, že to vše stvořil – nikoli náhodou, ale svojí volbou – všemohoucí a moudrý Bůh. Potvrzuje nám to i žalmista, který píše: „Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen.“ A jinde pak: „Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle Jeho rukou.“ (Žalmy 139:14; 19:2) Tomuto Bohu-Tvůrci jsme se naučili říkat Otče.
Což ale není samosebou! To právo a výsadu nazývat Boha naším Otcem nám, odpadlým stvořením, dal Ježíš Kristus. O Něm jsme uvěřili, že jako Boží Syn byl zrozen Otcem a poslán na tento svět jako syn člověka. Také Ježíšovo dílo – Jeho dobrovolné obětování se za nás – je nám den co den viditelně připomínáno na každém kroku: díky krucifixům v kostelech, křížkům na hrobech či „božím mukám“ na pomezí. Právě na svém kříži zvolal Ježíš: „Dokonáno jest,“ a to těsně předtím, než skonal a uzavřel své poslání obětního Božího beránka. (Jan 19:30)
My si však dnes – o Letnicích – připomínáme Toho, jehož mocné dílo a zázračné působení také můžeme spatřit, i když není vždy tak nápadné. Například na proměnách v životě lidí, kteří uvěřili Kristu: z vystrašených lidí se stali odvážnými; z neklidných a zoufalých se stali lidé dodávající pokoj a naději druhým; z lidí bez zázemí se stali lidé s rodinou a vychovanými dětmi, atd. Ale především můžeme společenství s Ním zažívat ve svém nitru a projevovat ho ve svém životě. Ano, mluvím tu o Duchu svatém – o Božím dechu, kterého Otec a Syn spolu sdílí už od věků a touží ho sdílet i s námi. Páni! Sám Bůh nás zve do svého duchovního společenství a povolává nás slovem pravdy, slovem pokoje, slovem lásky, slovem naděje. On touží, abychom měli podíl na Jeho vlastním Duchu, na Jeho vlastním, věčném životě, na Jeho slávě!
Někdy se o Duchu svatém říká, že je skromný, plachý a nesmělý. Je to proto, že Jeho posláním není mluvit o sobě a vyvyšovat sebe, ale svědčit nám o Ježíši a vyvyšovat Ježíše! To Duch obrací naše srdce k Ježíši jako Zachránci od hříchu, od prázdného života a věčné smrti. To Duch svatý v našem životě vyvyšuje Ježíše jako Pána nade vším, nad každou oblastí našeho bytí. A stejný Duch nás také v různých situacích učí a připomíná nám slova Ježíše – slova útěchy, povzbuzení či napomenutí, slova života. Z tohoto důvodu Ježíš nazývá Ducha svatého slovem „Paraklétos“ – česky Utěšitel, Zastánce, Přímluvce či Obhájce. Svým učedníkům Ježíš slíbil, že k nim a na ně a do nich Duch přijde: „Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“
Ježíš ale nebyl první, kdo zaslíbil, že jednoho dne nastane „období hojnosti Ducha svatého“. Bůh to zaslíbil a předpověděl ústy svých proroků (např. Jóela) už stovky let předtím, než se tak stalo. Proto se také Duchu svatému říká zaslíbený Duch – bylo o Něm zaslíbeno, že přijde v divuplné moci, v hojnosti, a že tu nebude jen pro ty nejvyšší, pro krále nebo vůdce, ale pro všechny lidi.
Když se tak na Letnice stalo, četli jsme si, co se dělo: jak se za hluku, jaký vydává vichr, snesl na Ježíšovi učedníky Boží Duch, jak se nad jejich hlavami objevily jakoby ohnivé jazyky, jak mocí Ducha začali mluvit cizími jazyky, které se předtím neučili, a díky tomu mohli o Boží záchraně vyprávět lidem různých národností, kteří se v té době v Jeruzalémě sešli. To byla síla! Boží síla.
Apoštol Petr – který díky Duchu v sobě pochopil, co se děje – pak povstal, aby vysvětlil těm užaslým a zmateným lidičkám kolem, že se právě začalo vyplňovat proroctví Jóela: „A stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi, synové vaši a vaše dcery budou mluvit v prorockém vytržení, vaši mládenci budou mít vidění a vaši starci budou mít sny. I na své služebníky a na své služebnice v oněch dnech sešlu svého Ducha, a budou prorokovat.“
Boží dech od té doby vane a přichází na všechny možné lidi: na syny i dcery, na mladé i staré, na Boží služebníky i služebnice. Když Mu nevzdorujeme (jakými způsoby vzdorujeme, si povíme jindy), můžeme se díky Duchu ve svém nitru setkat s Ježíšem a obrátit se od sebe k Němu, od své prázdnoty k Jeho plnosti. Díky Duchu máme také vnitřní pokoj, který nám tento svět nemůže nikdy dát ani vzít. To díky Duchu působícího v nás dokážeme milovat Ježíše a dokonce i lidi kolem, třebaže nejsou naší lásky hodni. To díky Duchu v nás zůstává a zakořeňuje a sílí Boží slovo. To díky svatému Duchu zpíváme a oslavujeme Ježíše a vzýváme Ho jako Pána; vždyť víme s jistotou, že „každý, kdo vzývá jméno Páně, bude zachráněn“ – zachráněn v ten slavný a velký den Ježíšova viditelného návratu na konci tohoto věku tmy.
A tak se modleme: „Duchu svatý, přijď a zažehni v nás Ježíšův život, život důvěry, ať i my neseme ke slávě Otce Tvé ovoce, „ovoce Ducha“, kterým je láska a radost, pokoj a trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Jen Ty sám dokážeš prozářit náš temný život světlem, které žádná tma nepohltí. Světlem světa, které má jméno Ježíš.“ Amen.