Bratři a sestry v Kristu, oživlí a žijící Božím slovem!
Když vejdete do křesťanských kostelů a rozhlédnete se uvnitř, zjistíte, že mají podobné „vybavení“. Ve většině kostelů nechybí základní „příslušenství“: totiž kříž, kazatelna (ze které zní Boží slovo) a oltář (sloužící pro Večeři Páně). Kříž bývá většinou pověšen na zdi, ale možná jste si všimli, že podle rozmístění kazatelny a oltáře můžete rozeznat, zda se nacházíte uvnitř katolického, nebo evangelického kostela. V těch katolických bývá v centru pozornosti oltář – to proto, že se tam klade důraz na přijímání těla a krve Krista. Zato v evangelických kostelech bývá v centru dění kazatelna – což odpovídá většímu důrazu na hlásání Božího slova.
(Tady u nás je to zhruba napůl – oltář i kazatelna jsou tu víceméně bok po boku – a asi to i odpovídá tomu, že obojí, jak slovo kázané, tak Slovo tělem učiněné a námi v chlebu a víně přijímané, je pro nás důležité. A nade vším pak visí kříž, který obojímu, hlásání Kristova slova a přijímání Jeho těla a krve, dodává ten životodárný obsah a význam.)
Co je však mnohem důležitější, než poloha oltáře, kříže či kazatelny v kostele? Co je společně platné pro všechny křesťany? To, že Ježíš a Jeho slova nejsou jen v centru dění v neděli při bohoslužbě, ale že jsou v centru našeho každodenního dění – našeho všedního žití, konání, mluvení, myšlení, cítění. Boží slova jsou „slova věčného života“, jsou věčná, pevná a neměnná jako skála, a proto mají být středem a základem našeho „nového bytí“!
Víte, někdy se ptám, co vlastně lidé, přicházející do kostela, hledají? Po čem tu touží? Po duchovním probuzení? Po emocionálním vzrušení? Po extatických zážitcích? Po rozumovém nebo intelektuálním nasycení? Nebo jen chtějí zapomenout na všední starosti? Mnohé z toho by přece lépe dokázala třeba láhev vína (chceme-li zapomenout), nebo skok na laně z mostu (chceme-li zážitky a vzrušení), nebo přednáška profesora na univerzitě (chceme-li intelektuální uspokojení), nebo romantický film (chceme-li citové zaplavení). K čemu tedy potom jsou v kostele slova kázání? K čemu je lidem přijímání Večeře Páně?
Důvod je ten, že těmito prostředky k nám a do nás vstupuje sám Kristus se svou milostí a obnovou; skrze tyto prostředky se s Kristem sjednocujeme (ve smrti i životě); tyto prostředky přinášejí oživení, posílení, směrování. Ne že by citová vzplanutí, intelektuální nasycení a zážitkové vzrušení byly špatné – mají svou oblast využití, svou důležitost; ale aby byly základem nějaké pevné stavby, jakou je náš život, na to jsou naše city, intelekt i zážitky příliš omezené, vrtkavé a proměnlivé.
Vzpomeňme několik příkladů z evangelií, které jsou toho dokladem. Co například vedlo Marii, že přijala zprávu o tom, že se jí narodí dítě, ačkoli byla pannou? Měla snad pocit, že je to pravda? Nebo to její rozum označil za možné a reálné? Naopak, viďte. Marie byla vystrašena, zmatena, a rozum úplně selhával. Vždyť je to nemožné … pro člověka! Marie však vírou přijala Boží slovo, které jí anděl oznámil. To bylo pro ni v „centru dění“.
Nebo si uvědomme, když Šimona Petra Ježíš vyzval, aby s loďkou zajel na hlubinu a tam spustil sítě, proč Petr souhlasil? Protože cítil nadšení? Spíše únavu a zklamání z celonočního nezdaru. Tak to snad bylo proto, že mu Ježíšova výzva dávala rozumný smysl? Také ne, vždy jako ostřílený rybář Petr věděl, že ryby na jezeře berou v noci. Ale Petr řekl: „Na tvé slovo spustím sítě.“ Ježíšovo slovo „přemohlo“ jeho rozpoložení, rozumové závěry i zkušenosti.
Nebo vezmeme-li v úvahu první Ježíšovy učedníci obecně, co vlastně hledali, když se rozhodli následovat Ježíše? Co je za Ním táhlo? Byl to nějaký příjemný pocit? Bylo to vzrušení, že mohli nechat za sebou sítě, domovy, přátele, aby se vydali s Ježíšem na cestu? Nebo to bylo rozumem přijatelné? Vůbec ne. To, co je táhlo za Kristem, byla slova, která mluvil; to, s jakou autoritou, s jakou proměňující mocí hovořil k velkým i malým; jak jim Jeho slova ukazovala svět kolem jinýma očima, než byli zvyklí; jak svými slovy léčil tělesné i duchovní nemoci. Ježíšova slova u nich převážila nad pocity a intelektem i umem.
Ne vždy přitom byla Ježíšova slova rozumově snadno pochopitelná. Dokonce byly i chvíle, kdy se posluchači sebrali a odešli se slovy: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“ (Jan 6:60) Jindy zase slova Ježíše spíše citově rmoutila a pobuřovala. Když třeba řekl jednomu člověku, „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží“ (Lukáš 9:62), asi ten člověk nebyl zrovna dvakrát emocionálně nadšený, aby Ježíše následoval.
Chci říct, že rozum (který je doménou především mužů) nás může oklamat a přivést na scestí. To, co vím a čemu rozumím dnes, může zítra být překonáno a vysvětleno jinak. A jsou věci, které intelektuálně objasnit vůbec nelze. Kolikrát nám slovo Boha nebude dávat smysl! Milovat nepřátele? Nastavit druhou tvář? Rozdávat a majetek a ukládat si poklady v nebi? Zní ro rozumně? Reformátor Martin Luther kdysi prohlásil, že „rozum je děvka ďáblova“. Chtěl tím říct, že rozum by měl být „věrný Bohu“ a ukazovat ke Stvořiteli; místo toho se ale občas jakoby „spustí s ďáblem“, je „povolný ďáblu“, a míří naopak proti Stvořiteli. Proto je také pro nás napsáno v biblické knize Přísloví: „Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. Nebuď moudrý sám u sebe, boj se Hospodina, od zlého se odvrať.“ (Přísloví 3:5,7)
Stejně tak pocity (které jsou doménou především žen) jsou nejisté a nestabilní. To, co cítím teď, může být v mžiku jiné! Stačí kolikrát jeden telefonát, jeden zamračený pohled nebo naopak úsměv, jedno urážlivé slovíčko, smutná zpráva v novinách. Naše cítění kolísá jako loď na moři. Někdy se člověk cítí sám a má pocit, že ho nikdo nemiluje. Je to ale spolehlivý pocit? Proto také čteme v žalmech, jak pisatel napomíná svou duši: „Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jemu, své spáse. On je můj Bůh.“ (Žalm 42:12) Někdy musí člověk dušičce jakoby přikázat: „Haleluja. Chval, duše má, Hospodina!“ (Žalm 146:1)
Věru, lid je pouhá tráva. Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky. (Izajáš 40:8)
Boží slova „nesou celý svět“ a jsou v centru veškerého dění. Tím spíše našich životů v Kristu. To znamená, že své emocionální prožívání i intelektuální závěry je třeba „prosívat sítem“ Božího slova. Jistě můžeme Bohu přiznat: Takhle se cítím, takhle mi to připadá, tohle si myslím; ale dodejme: Co Ty, Bože, na to říkáš? Vím, že mé pocity, má rozumnost, mé vzrušení, mé zkušenosti mě mohou klamat a přivést do slepé uličky. Ty však ne. Proto vše odevzdávám Tobě, Bože. Tobě podřizuji své vrtkavé city, omezenou rozumnost i veškeré prožitky: dej jim ten skutečný smysl a prostor. Amen.